A l e !


Tu s lesy, tam s poli jaro se kryje,
ale vítr zavírá. Proč?
Vždyť už jen samotné vědomí
prostupitelnosti kroků
uzdravovalo mrzákům nohy
a kdo rozbil ty výlohy, kdo i šel,
stejný se nevrátil.


Ale vítr zavírá. A v uších smrt.
Před dívkami rafinovaná, dívkám
nastřeluje náušnice zvrácené krásy
a ty se rukama drží
za hlavy matek – neboť své ztratily,
a nelze nic než z větví stromu
vyvléknout odvátý šátek
a schovat ho na lepší časy,


když v uších smrt. Která hučí, jak kyne.
A tak aspoň – cililink sněženkami,
kdyby svolila k minutě ticha,
ať aspoň ta voní, ne? Nebo co?
Nebo je fuk, že nádech bolí?
Že vítr-otrok v nás kope sluje,
že za to vzal, že markýruje
a hruď zdvíhá, hruď nehybnou,
neboť smrt už nejen v uších –


A stačí. Jsem třikrát ji zmínil,
zašustil papírem,
rouhaje se módu Jsem a Buď,
však jaro na polích a v lese
ji stejně brzy uvláčí.


Až bude zaseto
a všechny mé ženy
vykopou mě na procházku,
dopadne to jako každý rok.


Že ta nejmenší natahuje ruce
a chce nosit,
že se některým semenům
ptáci vyhýbají.







P319 | Raduje se bez příčiny (2021–) 


Vytvořte si webové stránky zdarma!