Být jiné časy, hledám kotelníka na loď se vzteklinou, která brázdívala po mých slinách, ale už není po čem plivat. Sám sebe maje do úplňku vychladlého, pozoruji měsíc, jak atrofuje na žluté kolo pokryté náledím pro každé Vivat! –
Děti, budu teď dělat, že nevidím váš skafandr, vraťte se nohama na zem a kopněte mi nůžky, sledujte, jak se vystříhávám stromů, jež mají potenciál ještě cosi rodit, a čímže to polepuji okna domu, aby do sadu ven pohled filtroval jabloně,
a být jiné časy a mít kleště, páčil bych je s i s kořeny, když už se nemohu vybít na zubech šelmy, které nevěřím, že je tím stříbrným lvem, tím stříbrným větrem a vůbec ničím drahým v trezoru mého srdce, k jehož úplnému vyplenění brání mi jen rodný jazyk,
ale být jiné časy, úkoluji kotelníka na lodi se vzteklinou a nevyrábím koláže jako násypky vedených řečí, jako nějakou uhelnou náhražku, jedovatě štiplavou a přitom neskonale línou ohřát ruce na jinou teplotu, než k potlesku sobě sama při odcházení –
Děti, kdyby se teď zastavil vesmír a já vypadal jako Ježíš chystající se žehnat, posuňte temena svých hlav jinam, odkazuji vám k tomu všechnu svoji sílu, někde to slunce vyjít musí.
P165 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)