Někdo na číhanou, já na mlčenky. V lesy vyhlazené v šedý val, brázdami, z nichž soumrak ubírá.
Tam, kdesi, vejdu do jednosměrných cest. Vejdu čelem tetovaným hroty hvězd a strach zalezlý v boudě těla ještě zařve si: zuby poměří s trny divokých ostružin i snad navede mé prsty vyrvat chomáč mechu, ale co vleže na zádech nalévám si do nádechu, nikdy se nedozví. Já na mlčenky.
II.
A ty, kdo vypravil ses na číhanou, raději hledí pušky odvrať od tváře a pomalu připaž: všichni navrátivší vlci sní o téže mršině a stříknu-li z Beskyd jejich očima, celé údolí červánkový airbrush potáhne.
Kde původní slunce protéká a šumí paprsků peřeje, kde zármutky chudokrevných zkapalněly do mlhovin, aby se chyba vypařila, kde třikrát přepálená rosa prstýnkuje na kopýtkách srn, jež se na mýtinách vystavují ženichům,
tam všude nové Pompeje, středozemní sarkofág na dně hlubokého hoře, jež suchým okem nepřekráčíš. A v slzách stejně nezamíříš.