KNĚHYNĚ



I.


Někdo na číhanou, já na mlčenky.
V lesy vyhlazené v šedý val,
brázdami, z nichž soumrak ubírá.


Tam, kdesi,
vejdu do jednosměrných cest.
Vejdu čelem tetovaným hroty hvězd
a strach zalezlý v boudě těla
ještě zařve si:
zuby poměří s trny divokých ostružin
i snad navede mé prsty
vyrvat chomáč mechu,
ale co vleže na zádech
nalévám si do nádechu,
nikdy se nedozví. Já na mlčenky.


II.


A ty, kdo vypravil ses na číhanou,
raději hledí pušky odvrať od tváře
a pomalu připaž:
všichni navrátivší vlci
sní o téže mršině a stříknu-li z Beskyd
jejich očima, celé údolí
červánkový airbrush potáhne.


Kde původní slunce protéká
a šumí paprsků peřeje,
kde zármutky chudokrevných
zkapalněly do mlhovin,
aby se chyba vypařila,
kde třikrát přepálená rosa
prstýnkuje na kopýtkách srn,
jež se na mýtinách vystavují ženichům,


tam všude nové Pompeje,
středozemní sarkofág
na dně hlubokého hoře,
jež suchým okem nepřekráčíš.
A v slzách stejně nezamíříš.


III.


S sebou tu smečku vyjící
vzít nemohu,
promiň.










P93 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!