Keře šípkové, vaše ohně pozastavené, opravdu mi dovolíte sáhnout do vás, a tím opravit chybu v sobě?
A jak poskládat zvuky, jež budu vyluzovat, nesmím-li slova, neboť by prohloubila omyl, a nesmím-li smích, protože toliko duplikátem –
Keře šípkové, vaše hadí zornice nalité krví, která mě volá, jejímž hlasem vystříkané mám uši, opravdu pustíte mi žilou, budou trny vaše vůkol tím spásným katem?
Jestli ano a já hluchotou na místě nezešílím, něco natrhám, dobelhám se domů a uvařím čaj, takový čaj z nicotnosti výborný je na zažívání,
až ze sebe zas vytlačím nějaká voňavá hovna poezie.