Byl to jeden z těch pochmurných dnů, které obskakují hlavu, parodie na sluneční soustavu o dvou planetách, den fízla s psí taktikou, který vás při výslechu nepokouše, ale poštěká do Výkřiku Edvarda Muncha,
a jestli s takhle zmalovanou tváří podlehnete a do nastavených dlaní vložíte své jméno, vřelé stisky ho rozdrtí a nejste.
II.
Už jen cynik, těší mě. Mé krédo víte? Tak si pište: Skutky jsou dobré, až když je osolíte,
napadá mě, co takhle poobědvat s vlky a ovečkami? Hlavní chod: pár smírčích vět, po nich sladká tečka a my všichni tady budeme se tvářit, že ji nikdo do nikoho nezabodne, souhlasíte?
III.
A pak už ani cynik. Životní vyhazov, znáte to? Svoboda jako nejhumánnější ghetto, ale do háje s ní, je k nežití, když ti mysl ohne hřbet –
IV.
Jeden na zeď čerty maluje, že je zkyslé, druhý kruhy ticha, které odfiltrují démona z alkoholu. Tolik k těm dvěma, přestože je tu jen on, kdo civí na láhev Cabernet Sauvignon uprostřed stolu –
V.
On to ale dá, ten odpískaný chlap – dá pocit, že je mrakodrap, stoupne si pevně a svisle a nechá všemi stropy svými to víno prosakovat,
a vy, s hlavou zakloněnou, klidně si myslete, že jste svědky parodie na sluneční soustavu o dvou planetách, že tu kdosi obíhá a s kýmsi zápasí,
ano, jde o toho fízla s psí taktikou, který nekousne, ale poštěká, myslete, jak chcete, ale cosi ve mně je mu neskonale vděčné za tu hrůzu, za smrtelný pot, jak obilí cepům, které mlátí klasy,