Vida tělo, je na kousky: zde jakoplíce, tu prýmozek, tam pseudokostra. Nevím, kdo plive na brousky, ale vidím neskutečně zostra,
ze mě do země a zpátky fascinuji se, jak osciluji doly a vrty za nehlučného pohybu kladky, z níž nemohu být vyhozen, pouze zapůjčen malířům pro kubistické črty,
avšak ty mě znáš lépe, ty jim ruku veď, a jak to říkáš? Že žádný z mých životů tě nevytřepe?
A do pout ze želez že napluje flotila tvých plachetnic a z ráhnoví zamávání smázne mi nepaměť a vytrhne z těch skic a já zkratnu v předvoj blesku, vymrštěný do nebe, a co sjede, nebude ničím menším než jarním sluncem při rozbřesku –
Lásko, ale já už tolik nocí nespal, že mi teď zavřou oči. Nezlob se, až někdy příště, je mi to líto.
Budou to dělat pomalu, budou mě řezat pomalu, na kousky, nevím, kdo plive na brousky, vím jen, že nejsou to plíce, čím dýchám, a že smrt není to.