KDO ASI



Vida tělo, je na kousky:
zde jakoplíce, tu prýmozek,
tam pseudokostra.
Nevím, kdo plive na brousky,
ale vidím neskutečně zostra,


ze mě do země a zpátky
fascinuji se, jak osciluji doly a vrty
za nehlučného pohybu kladky,
z níž nemohu být vyhozen,
pouze zapůjčen malířům
pro kubistické črty,


avšak ty mě znáš lépe, ty jim ruku veď,
a jak to říkáš? Že žádný z mých životů
tě nevytřepe?


A do pout ze želez že napluje flotila
tvých plachetnic
a z ráhnoví zamávání smázne mi
nepaměť a vytrhne z těch skic
a já zkratnu v předvoj blesku,
vymrštěný do nebe,
a co sjede, nebude ničím menším
než jarním sluncem při rozbřesku –


Lásko, ale já už tolik nocí nespal,
že mi teď zavřou oči.
Nezlob se, až někdy příště, je mi to líto.


Budou to dělat pomalu,
budou mě řezat pomalu, na kousky,
nevím, kdo plive na brousky,
vím jen, že nejsou to plíce,
čím dýchám, a že smrt není to. 










P122 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!