KAIROS



I.


Byl jeden mladý.
Osedlal hřebce noci,
hvězdami vyšil opratě,
s vědomím nabyté moci
pro jiné překonal závratě
a sekl i s Velkým vozem
a na vlastní kůži dělal koně
a čím dál méně jiskřil o zem
a stále častěji česal jabloně –


Teď přichází Čas, aby mladý zestárl.


V doprovodu armády obklíčena je
celá klinika plastické chirurgie.
Koná nad přikurtovaným pacientem,
čichá k zápěstím odřeným od pout,
pak odchází si odpočinout
do lékařského pokoje.


Když se jednou ráno
probudí z nepokojných snů
o jakémsi nestvůrném hmyzu,
shledá, že se v posteli
proměnil ve včelu.


S potřebou uklonit se matce královně,
s chutí složit symfonii roje,
znovu přiložit ruku mladíka,
nad níž ještě včera by zvolal:
Ach, jaká rozkoš, jak svěže studí! –


Dnes ale ne. Dnes bere lidi jinak.
Jako otevřené hroby s květy v klínech,
s květy vprostřed hrudi


a bere, musí brát, že k rodu
blanokřídlých chová zásvětí odpor,
když každou píď sebe sama,
každou svou vteřinu
čtyři sta čtyřiceti kmity
pokouší se vyrvat
ze služeb chřtánu konečnosti.


II.


Cítíte-li se také mladí,
nedělejte si však iluze:
vibrace medu,
který si rozpouštíte v čaji,
má k zázrakům daleko,


není pikniku života,
při kterém vás příroda pustí za oponu,
a neexistuje geometrický vzorec deky,
jenž by prozradil
zítřejší dravost vrásek,


snad jen, budete-li se na ní milovat,
zpomalí se, možná zastaví,
proud nedaleké řeky
a cosi nalétne do hlav a odrazí se,
nic ale v trávě nenajdete.


O to rychleji padne tma.










P188 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!