Byl jeden mladý. Osedlal hřebce noci, hvězdami vyšil opratě, s vědomím nabyté moci pro jiné překonal závratě a sekl i s Velkým vozem a na vlastní kůži dělal koně a čím dál méně jiskřil o zem a stále častěji česal jabloně –
Teď přichází Čas, aby mladý zestárl.
V doprovodu armády obklíčena je celá klinika plastické chirurgie. Koná nad přikurtovaným pacientem, čichá k zápěstím odřeným od pout, pak odchází si odpočinout do lékařského pokoje.
Když se jednou ráno probudí z nepokojných snů o jakémsi nestvůrném hmyzu, shledá, že se v posteli proměnil ve včelu.
S potřebou uklonit se matce královně, s chutí složit symfonii roje, znovu přiložit ruku mladíka, nad níž ještě včera by zvolal: Ach, jaká rozkoš, jak svěže studí! –
Dnes ale ne. Dnes bere lidi jinak. Jako otevřené hroby s květy v klínech, s květy vprostřed hrudi
a bere, musí brát, že k rodu blanokřídlých chová zásvětí odpor, když každou píď sebe sama, každou svou vteřinu čtyři sta čtyřiceti kmity pokouší se vyrvat ze služeb chřtánu konečnosti.
II.
Cítíte-li se také mladí, nedělejte si však iluze: vibrace medu, který si rozpouštíte v čaji, má k zázrakům daleko,
není pikniku života, při kterém vás příroda pustí za oponu, a neexistuje geometrický vzorec deky, jenž by prozradil zítřejší dravost vrásek,
snad jen, budete-li se na ní milovat, zpomalí se, možná zastaví, proud nedaleké řeky a cosi nalétne do hlav a odrazí se, nic ale v trávě nenajdete.