Ještě se tu pasou koně 

Ještě se tu pasou koně,
ale já už nevidím,

roztodivným jsem se zanechal,
ten, co šel domů spát, toho nedoženu, 
jsem kdosi v opasku pevném, nebojácném, 
jsem žák v učiteli, s nímž provedu skok -

Všechno nám fandí.
Například vodolam své lásce vmet, 
že je pro něj méně než nula, ona ustrnula,
leč led neled, stejně musíme přes potok,

jinudy nelze, do Klučenic.
Cesta je zaváta a kdo se jí vydá, 
marně bude soumrak stírat z nohavic,
ztěžkne mu krok, i vrána si přiklovne.

Ještě se tu pasou koně, 
ale já už nevidím,

roztodivným jsem se zanechal,
vstřícný prostoru, jehož každé z osmi písmen
je natolik vzrušené, že téměř samodoslovné,
stačí se odrazit a proniknout,
my dva, slepý a prorok,

a být roční období kýče, 
oblaka by při té příležitosti natáhla barvu krve.
Ale není jiné roční období,
a není tu lávka.

I když, ještě se tu 
pasou ty koně.