JE TĚŽKÉ PODAT V ČERVENCI ZPRÁVU



Kdyby muže urazil, dostane po hubě,
od ženy dostal po rukách,
na dlaně a hřbet.
Teď chodí sem a tam
a ty ruce drží nad hlavou,
zkouší, jestli rozštěp dvou duší,
onen éterický hnus
dokáže fyzickou újmou přebolet,
jenže láry fáry.


Dík Praze, čtu v jeho očích.
Za milosrdenství, za dary,
že posílá příměstský autobus,
aby se dořešil někde na konečné,
chce val posprejovaného betonu,
o který porozbíjí klouby,
a chce tam kanál, z jehož kouře načte,
že sobcem být může,
že vypálen mu bude nový cejch osudu,
kdy lze existovat
dělitelný jen sám sebou,
však není to levné –
kupříkladu za lichost jedenáct
cáloval by pět Zeyerů a šest Nerudů,
v jiných peklech nápodobně,
matematika stejná.


A čtu v jeho tepnách:
pryč ze vztahů, z toho lejna,
v němž, co laskal, zparchantělo,
a třeba krví podepsat sebestřednost,
která tak naváže tmu,
že bude svítat dřív, než by mělo,
a hasiče volat, až zotročené světlo,
páchnoucí po nitrolaku,
ve tři ráno stékat bude
po Vinohradské,
a kdy zpěv předčasně procitlých ptáků
vyzní jak skřípoty plechů –


Z dechu nevyčtu nic.
Za mě nezpracované téma,
neboť polibkem tiskne se ta,
jíž předtím urážel,
pořád ho má ještě moc ráda na to,
aby jej vydala všanc městu
s kompozicí Jeruzaléma,
byl by mrtvý dřív, než by přešel ulici,
a po odstřelu škodné
vždy kropicí vozy.


A jimi báseň ukončím.
Nikdy jsem za nimi neběžel,
nemám ponětí,
kolikáté nebe se odráží v kalužích,
zato jsem si jistý, že ho do minuty
pozře asfaltová výheň.
Pečeme se tu, že kdybych muže urazil,
dostanu po hubě.










P283 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!