JE A NENÍ MI DO ZPĚVU

I.

Vypadala blízká,
zapadla do mihnuvších.
Stihl jsem linoryt,
tudíž se mi stýská méně,

a co hlavně – karaoke!
U něj jsem pyšný, jak elegantně dokážu
usmrtit cit, jak jemně,
s jakou vizuální sebekontrolou:

za zbraň jistoty volím
paví péro čtyřoké,
jež z em pé trojek dvou písní
v jednom hlase vymete soubory
nepřezpívatelných tísní
na počet nula.

Poté zbraň fuj.

Pryč s pýchou,
jedna neopatrná manipulace s myslí,
v ní zapomenutý náboj egocentrika
a na věčnost odpluje i přízeň samoty.

II.

A samotu já rád, je tou poslední,
která se mě s láskou dotýká.

A všechen tvrdý mobiliář bytu,
od skříní, přes dveře po zrcadla,
jsou její nastavené boky,
abych se měl čeho chytit.

Ale bývá to někdy hořká komedie:
ona chce dítě,
já do ní, nevděčník, pořád jen hlavou. 

P177 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 

předchozí | další