JE A NENÍ MI DO ZPĚVU



I.


Vypadala blízká,
zapadla do mihnuvších.
Stihl jsem linoryt,
tudíž se mi stýská méně,


a co hlavně – karaoke!
U něj jsem pyšný, jak elegantně dokážu
usmrtit cit, jak jemně,
s jakou vizuální sebekontrolou:


za zbraň jistoty volím
paví péro čtyřoké,
jež z em pé trojek dvou písní
v jednom hlase vymete soubory
nepřezpívatelných tísní
na počet nula.


Poté zbraň fuj.


Pryč s pýchou,
jedna neopatrná manipulace s myslí,
v ní zapomenutý náboj egocentrika
a na věčnost odpluje i přízeň samoty.


II.


A samotu já rád, je tou poslední,
která se mě s láskou dotýká.


A všechen tvrdý mobiliář bytu,
od skříní, přes dveře po zrcadla,
jsou její nastavené boky,
abych se měl čeho chytit.


Ale bývá to někdy hořká komedie:
ona chce dítě,
já do ní, nevděčník, pořád jen hlavou. 










P177 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!