Jdu do ulic a mám tvou řasu pro štěstí a tohle město od pasu dolů, od Kobylis dolů umyté a učesané,
má nevěsto, jsi připravena počít slovo bez poskvrny stejně jako ho potratit, záleží jen na mně,
jdu do ulic a mám tvou řasu pro štěstí a dej Bůh, aby do svítání nezplihla na chloupek z klína nějaké jiné,
a budiž mi vírou i útěchou ty dvě věty, které se mi při chůzi houpou v rozkroku: – Nějak ti trvá, než uděláš Markétě dítě. – Moje dítě je v Markétě odnepaměti.