A je tu vedro, potíme se, jsme slunci sladkým dražé, jednokomorový semafor cumlá své děti při úkonu pata-špička po matčině břichu a nevypíná.
My na Zemi, do smrti pohybliví.
Zde i vzteklí, drzí a neukotveni. V každém oku jehla za účelem vpichu do chladných útrob naráží do tvrdé dlažby prastarých měst.
My jako nevidomí s hůlkami, kteří se neproťukají z pekla své přítomnosti, dokud je neobrátí směrem, kde není strop.
Zde v parném létě, v jeho karanténě, oproštěni od těkavých jedů nežijeme z temných vlhkých jeskyní pod víčky, nejsou naším včelstvem a z klínu královny neodkapává medovina.
I kdo lízne Macochu, přežije, má své stráže. Zapráší se málo, jen takové sotvaže.
P136 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)