Ve stoje cítím klasickou dezinfekci, jakmile usednu, přebije ji skořice, zřejmě vonná přísada v čisticím prostředku na vytírání chodeb.
Dlouho sedět ale nedokážu. Pod tíhou situace se mozek přepnul na náhradní režim a jen ukládá vjemy, přítomnost tolika neznámých věcí v kombinaci s pozdní noční hodinou přetavila realitu na filmovou projekci: sedíš v ní nahá v křesle, obě nohy od kotníků až po klín sešněrované obvazem, jako by si tě kněží a kněžky připravovali na obřad. A je pouhým přeludem, že ti do míchy proniká jehla.
Ozvaly se úsečné povely, z dráhy za skalpelem se mocně vyřinula krev. Sklápím oči, tvoje zůstávají otevřené. Ne však proto, aby se dívaly. Jejich potemnělými rozšířenými zorničkami jako včely do úlu zalétají a vylétají andělé, celé roje okřídlených dispečerů, a navigují hmaty mužské ruky zanořené hluboko do tvého podbřišku.
Spíte, jdu si ven zapálit. Svítá. Když jsem tě přivezl, nebylo ještě jaro.
I.
Děkuji za oheň, ale tuším, že z plesu liter plného snobů a zoufalců se jen tak nevykouřím, takových se nás na vyhlídce vystřídalo víc.
Ani žádná ze zdejších šaten neumožní výjev mne přes hlavu svlékaného z kůže splínu jako si s ním poradí ruce žen – matek, jež tohle už tisíckrát prováděly s košilkou svých malých mužů.
Ostatně, všechny jejich velké muže čekají dny, kdy domů musí mít daleko.
II.
Děkuji, ale už mě bolí záda z probírání té veteše, z fárání do vzpomínek na přechodná bydliště v nočním adresáři, jímž bych se měl tak dlouho mlátit o čelo, až mi jasnou bdělost vykřeše a poučení.
Opráším teď ruce a narovnám se.
Takový pohyb je znamením, že vzdávám se tichému oceánu šera, pro něhož jednotka vědomí zatavená do člověka není přístupna diskuzi, pouze mi jak nahoře, tak dole, přede mnou i za mnou dávají pocítit, že se netopím a všude je prostor, jímž mohu vykročit.
Že by tam někde bylo doma? Potřebuji si být jistý. Jako bych stál ve futrech s panty, ale dveře nikde.
III.
Budu vás tedy, mé stíny, tahat s sebou celým životem? A mohu aspoň na pár let na vaše místo postavit děti a tahat za ruce je? Děkuji.
Vychovávám je v dva sedmnáct, v době, která na každém rohu vábí rozpadlým plotem. A proti mým vzteklým rukám, které napadlo znovu jej postavit, staví se změť hlídacích psů plemena Super AMOLED, jež mám podle návodu dovoleno maximálně tak lechtat palcem po hladké tvrzené sítnici očí, ale v žádném případě oslepit,
vůbec se mi nedaří té bestii brutálně hrábnout do tkáně a olíznout prst, jako to dělají malý Matouš s Agátou nad rozlámaným kinder vajíčkem s odhalenou odměnou. Nic takového.
IV.
Tušil jsem, že z karnevalu liter plného snobů a zoufalců se jen tak nevykouřím, takových se nás na vyhlídce vystřídalo víc.
Budiž. Zůstanu v tom přítomném okamžiku, a on ať je pointou. Než tráva slije se v mez, než stromy splynou v les, než zkratky zcvoknou se v zkrat a příroda mnou hnaná přes zuby svých soukolí se mi zrachotí a sekne jako polámaný mlýnek na potoce.
Na violy vrb měl bych nalézt uši. A na šelest rusalek, když vystřelily jim paže, chtíce obejmout mne zezadu. Měl bych do hrdla pocítit zaťatý srp a přemítat o slovech postihujících kovovou chuť chladné naklepané ocele.
Jenže nechci. Jediná kosa je ta všude kolem, začíná pršet a já nezaslechl nic než cvaknutí mého vystřelovacího deštníku. Musím sejít kus cesty, zavolat ti, že jsem v pořádku, a stihnout dát pusu dětem, než hupsnou do postele.
Poslední zbytky šminek smyje pot, až mě budeš milovat. Děkuji.