JARO (PROLOG)



Ve stoje cítím klasickou dezinfekci, jakmile usednu, přebije ji skořice, zřejmě vonná přísada v čisticím prostředku na vytírání chodeb.


Dlouho sedět ale nedokážu. Pod tíhou situace se mozek přepnul na náhradní režim a jen ukládá vjemy, přítomnost tolika neznámých věcí v kombinaci s pozdní noční hodinou přetavila realitu na filmovou projekci: sedíš v ní nahá v křesle, obě nohy od kotníků až po klín sešněrované obvazem, jako by si tě kněží a kněžky připravovali na obřad. A je pouhým přeludem, že ti do míchy proniká jehla.


Ozvaly se úsečné povely, z dráhy za skalpelem se mocně vyřinula krev. Sklápím oči, tvoje zůstávají otevřené. Ne však proto, aby se dívaly. Jejich potemnělými rozšířenými zorničkami jako včely do úlu zalétají a vylétají andělé, celé roje okřídlených dispečerů, a navigují hmaty mužské ruky zanořené hluboko do tvého podbřišku.


Spíte, jdu si ven zapálit. Svítá. Když jsem tě přivezl, nebylo ještě jaro.


I.


Děkuji za oheň, ale tuším, že
z plesu liter plného snobů a zoufalců
se jen tak nevykouřím,
takových se nás na vyhlídce
vystřídalo víc.


Ani žádná ze zdejších šaten
neumožní výjev
mne přes hlavu svlékaného
z kůže splínu
jako si s ním poradí ruce žen – matek,
jež tohle už tisíckrát prováděly
s košilkou svých malých mužů.


Ostatně, všechny jejich velké muže
čekají dny, kdy domů musí mít daleko.


II.


Děkuji, ale už mě bolí záda
z probírání té veteše, z fárání
do vzpomínek na přechodná bydliště
v nočním adresáři, jímž bych se měl
tak dlouho mlátit o čelo, až mi
jasnou bdělost vykřeše a poučení.


Opráším teď ruce a narovnám se.


Takový pohyb je znamením,
že vzdávám se tichému oceánu šera,
pro něhož jednotka vědomí
zatavená do člověka
není přístupna diskuzi,
pouze mi jak nahoře, tak dole,
přede mnou i za mnou
dávají pocítit, že se netopím
a všude je prostor, jímž mohu vykročit.


Že by tam někde bylo doma?
Potřebuji si být jistý.
Jako bych stál ve futrech s panty,
ale dveře nikde.


III.


Budu vás tedy, mé stíny,
tahat s sebou celým životem?
A mohu aspoň na pár let
na vaše místo postavit děti
a tahat za ruce je? Děkuji.


Vychovávám je v dva sedmnáct,
v době, která na každém rohu
vábí rozpadlým plotem.
A proti mým vzteklým rukám,
které napadlo znovu jej postavit,
staví se změť hlídacích psů
plemena Super AMOLED,
jež mám podle návodu dovoleno
maximálně tak lechtat palcem
po hladké tvrzené sítnici očí,
ale v žádném případě oslepit,


vůbec se mi nedaří té bestii
brutálně hrábnout do tkáně
a olíznout prst, jako to dělají
malý Matouš s Agátou
nad rozlámaným kinder vajíčkem
s odhalenou odměnou.
Nic takového.


IV.


Tušil jsem, že z karnevalu liter
plného snobů a zoufalců
se jen tak nevykouřím,
takových se nás na vyhlídce
vystřídalo víc.


Budiž.
Zůstanu v tom přítomném okamžiku,
a on ať je pointou.
Než tráva slije se v mez,
než stromy splynou v les,
než zkratky zcvoknou se v zkrat
a příroda mnou hnaná
přes zuby svých soukolí
se mi zrachotí a sekne
jako polámaný mlýnek na potoce.


Na violy vrb měl bych nalézt uši.
A na šelest rusalek,
když vystřelily jim paže,
chtíce obejmout mne zezadu.
Měl bych do hrdla pocítit zaťatý srp
a přemítat o slovech
postihujících kovovou chuť
chladné naklepané ocele.


Jenže nechci.
Jediná kosa je ta všude kolem,
začíná pršet a já nezaslechl
nic než cvaknutí mého
vystřelovacího deštníku.
Musím sejít kus cesty,
zavolat ti, že jsem v pořádku,
a stihnout dát pusu dětem,
než hupsnou do postele.


Poslední zbytky šminek smyje pot,
až mě budeš milovat.
Děkuji. 










P115 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!