A když už nemůže? Za korouhví sté věže sté ušmajdané slunce fixne se do korzetu větrné plačky, která do očí malířů nakulí dvě tři vlažné slzy.
Ti ožralejší estéti z nich pak čmárají nohama po rozbředlé ulici, že: zbavovat se zbytků sněhu je něco jako lízat pudr z krku vyschlé bordelmamá a to prý oni nezvládnou,
asi tak nějak bych slovy popsal ty lítostivé skici.
Ale nikoho nezajímají. Lidé mizí z oken, každý má své Nové Město po svém přečtené.
Co jara se nachodí a napadá do kostýmů! A dojdou-li mu síly, k Hladové zdi lačné milence vyžene.