HERCULANEUM



I.


– Tak jak to bylo?


Bylo to takto: visíc na otevřeném okně
v třístém patře suterénního bytu
ptala se větru,
zda pro ni rozmetá hloubku ulice.


Běž a řekni jí to. Běž!,
strkal ten metař před sebe pomocníka.


Jste na úplném dně, slečno,
pípnul novopečený anděl
a hlas mu přeskočil do barvy,
jíž sám se polekal – právě této ženě,
přesně tímto odstínem
kdysi dávno koloroval oči
její čerstvě narozený syn,
tehdy krásná Římanka měla na řasách
háčky podobné bodláku,
dostala je výbavou od Herakla
a byly speciálně uzpůsobené
na pláč v G-moll, zachytávaly ho
a roztáčely kolem zorniček
do takových vírů, až nářek nemluvněte
rovnal se zkoušce sirén.


Zde bych andělovi dosvědčil:
opravdu se stalo tradicí,
že kdo ve městě k obědu prostřel,
jen usrkával vařící,
neboť za zdmi jedné z vil
v paralelní sluneční soustavě
všechny obíhající planety
žhnuly teplotou novorozence
a každá jedna kolem lásky.


– Co ještě jste slyšel?


Dívej se mi na oči, maličký,
budu teď zpívat, abych neusnula,
jeden koník dobrým sluhou,
druhý koník všech zel pán,
hopsa hejsa číše s duhou,
hejsa hopsa lávy džbán –


– Pamatuje si něco ona?


Nic. Tvrdí, že v Itálii nikdy nebyla
a myslím, že se tam jen tak nepodívá,
jako matka samoživitelka
bude mít problém zaplatit nájem,
natož nějaký zájezd.


– Děkuji, můžete odejít.


II.


Začalo pršet.
Před budovou jsem se přistihl,
že vůbec nechci vstoupit do ulic,
každý taxík se už mihl,
zatímco já teprve zdvíhal ruku,


jak ale vypadnout,
protáhnout se městem skrz a minout
všechna ta okna přilepená k chodníku
alias příští hrobky,
když jediné k odletu, s výjimkou snu,
jsou křídla uhnětená z placenty a slz,


nakonec jsem vykročil,
téměř se rozeběhl. Fandit.
Řev běsnící sopky je nic proti tomu,
co se ozývá
z oken porodnice u Apolináře.


- - -


Neučesaný epilog, uzavírající báseň
podobně jako dopravní značky
nedalekou magistrálu:


Mocný žár, stroje a otroci.
Dlouze si je prohlížím, dost je tím seru.
Vezmu si brýle na zatmění slunce
a spařím tři a půl kila života
přisátého k bradavce prsu
jednoho z asfaltérů.


Vy si vezměte župan,
kartičku zdravotní pojišťovny,
těhotenský průkaz
a prohlášení o jménu dítěte.
A čekejte. Buďte trpělivé,
je vás moc, těch,
které z porodnice neodvezou muži,
a nová cesta bude luxusní.


Dělá se na ní každý den,
dělá se na ní každou noc.










P134 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!