Pak do živého v sobě zahryzl se sám. Skrze zuby cedí krevní řečiště, kmitáním špičky jazyka rozmetává stigma sofistikovaného otroctví od mysli k srdci putující.
Tančí v kruhu, točí se jak pes v snaze vykousnout na zádech bodnutí, jež kdysi přetaktovalo metrum jeho tepu, tančí u okna a tleskaje zápěstími bohy provokuje, dokud je přísnost nedonutí zhrubnout v ubohé tři rozměry skleněného střepu –
Nikdy nejsi svobodě blíž než teď, když ten ostrý úlomek zvedáš z podlahy, a nikdy jí nebudeš dál, pakliže –
a tak s ním tančí, vytáčí se všemi jeho průhlednostmi, jež si ho vodí za spodní čelist, aby se nebál hryznout do živého v sobě a skrze zuby procedit krevní řečiště,
tančí tu před námi čím dál víc rozevlátý, tančí tuláka po hvězdách stylem válečného kripla a pachuť olověných protéz plive a též zlatý písek, jenž k patru úst lepí se s úmyslem omámit karáty –
Je prosím mezi přihlížejícími někdo, koho ten muž před pěti sty lety ponížil, a dosud žije, krmený touhou po pomstě?
Máte poslední příležitost nastavit nohu do jeho přískoků po vašich dosud prázdných hrobech a doufat, že o vás zavadí a uštkne.
P 133 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)