ESKAPÁDY



I.


V lásce usínají; a když v ní vstávají,
na paprsky včerejška
dnešní slunce naráží,
na dosud žhavé oharky polen.


Žhavé, nicméně mrtvé.
Ukotveni v bodu, kde hodiny stojí
a jitro ještě nic neváží,
riskují ti dva šedý zákal srdce.


Přestože otočili klíčem, vždy se najde
nějaké to okénko, škvíra,
která horkost pomilovaného těla
srazí svěžím průvanem,
načež přidá potupné šlehnutí bičem,


a tak dále. Zkouším zlehčit,
ještě přepsat, jak on drží se za lýtko
a ona, schoulená, zakrývá si ňadra,
a kdo si pak oba nahé a bázlivé přebírá,


ale navinulost jejich potu
naleptává nadhled,
to pítko k němu odporné
nedává mi spát, poroučí bdít.


II.


Neboť i po mě prahne zítřek.
Prolézaje všechny podnájmy,
v nichž jsem kdy spočinul,
váže kytici z chuchvalců pavučin
a letitého prachu,


maluje si, jak mi s ní ironicky
pogratuluje k narozeninám,
ke kolosálnímu faux pas
mého dosavadního bytí,
abych s povděkem začal jinak a lépe,


ale já mu ruku nepodám.
Přijďte pozítří, pane Zítřek,
tady a teď se mnou nikdo nic nezmůže,
jsem ukotven v bodu, kde hodiny stojí
a jitro ještě nic neváží, chybí plán,
koncept, mentální výztuže –


Prý ten žije,
kdo nechá si česat dech
jak ovocné stromy.


III.


Tedy abych to zkrátil a nějak ukončil:
kalorická výživnost těchto veršů
čítá dvě, tři ubohá jablka
zauzená kouřem upalovaných kořenů
a kouř je hustý, chladný,
s tím peklo nemá nic. Tedy snad.


Obezřetně našlapuji za roh, za dny,
je bez devátého února a jeho tří hodin
a beru do úvahy, že nahý,
že bez hadroviny smrtelnosti
exploduji zevnitř
a se mnou slovesa všechny.


Všechny krom jediného:
šaty dělají člověka. Těch šest písmen
přibitých odštěpkem kosti
na stěnu vzduchu mně do tváře křičí,
opravuji, křičí duch duchů,
že mám poslední šanci
vrátit se, couvnout, časovat,
dávat, hladit, milovat –


A tak v lásce usínám.
A tak v lásce vstávám:
zapřený lokty o polštář,
dokud ona dýchá vzpomínkami,


žádáš obejmout pohledem,
ale to nepůjde, nezvládnu ani mrknout,
když v té slané vodě
myju sklenky od včerejšího vína,
navíc jsem si do postele vymyslel
čerstvou snídani. 










P315 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!