Je mi vyčítáno včerejší pitkou,
že měla být hustá, leč stala se řídkou,
že za to mohu.

Než se bránit, vytřepávat ji ze slin
hláskami moralizujících klišé,
zháším světlo a řeč a nejsem.

Ale dlouho to nevydržím,
být převelice přetiše,

a půjčuji si od souseda kočku,
protože myslím na její ocas,
obyčejný jak ocas levného vína,
protože myslím, že když s ním švihnu o stůl,
bude klid, protože tu před čtenářem
nehodlám hrát trosku,
protože!

Jenže té hrané mé agrese
chápe se myšlenka jakási
a ihned koná protiúder,
z níž otřes mozku.

Tak vodivý máme tu vzduch.
A to také dlouho nevydržím.

Je mi vyčítáno včerejší pitkou,
že měla být hutná, leč stala se plytkou,
že za to mohu. Tvrdí ona.

Já netvrdím vsedě nic.
Spolu se židlí dáme do kupy šest nohou,
nebo deset, přidá-li se chudák zvíře,
žádné zhroucení se nekoná,

ostatně, dívej, jak pevně držím
pohár čisté vody.

A chystám plán, ty neúprosná.
Až vody z rozmaru upiju,
až vyjdu ti vstříc na oko v avantýře
a žaloby tvé žár přepálí ji na líh,

odkopu, kdo tě navádí:
Mihne se ve svitu plamenů,
v každém jednom výšlehu z mého hrdla,
v opakovaných dávkách
ráže sedm dvaašedesát, smích.