Tím přicházím k sobě, že nejsem si kořistí. Usednu, až sladká tíha v kolenou zadře jakýkoli pohyb, když mír po těle rozlije se, přestože na hrudi lehce znejistí: úder tam střídá úder.
Nevím, jak k němu hovořit. Je tak mladý, bojácný, plachý, snad přiznat neveřejnou zónu srdce, kde spočinout nelze, co metr v ní dupu na nášlapné miny, co vteřinu v krční tepně explodují hlubinné strachy.
Jak mluvit, nevím, každá řeč vyjde naplano, co ale zamlčím s chutí, bude vnuknutí od slov rodu tažných, která by tak ráda zapřáhla činy a ztlumila Vivaldiho, aby se nepřeslechlo mé bojácné ano –
Jenže já ho v sobě stejně spolknu. Až v portfoliu objednaných vražd nalistuji vánoční rybu.
Protože u té, i kdyby mlčení při úkonu znamenalo souhlas, pak otevřená tlama na vylomené hlavě překřičí pláč malého v jesličkách.
P 172 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)