Tím přicházím k sobě,
že nejsem si kořistí.

Usednu, až sladká tíha v kolenou
zadře jakýkoli pohyb, když mír po těle
rozlije se, přestože na hrudi lehce znejistí:
úder tam střídá úder.

Nevím, jak k němu hovořit.
Je tak mladý, bojácný, plachý,

snad přiznat neveřejnou zónu srdce,
kde spočinout nelze - co metr v ní dupu
na nášlapné miny, co vteřinu v krční tepně
explodují hlubinné strachy.

Jak mluvit, nevím,
každá řeč vyjde naplano,

co ale zamlčím s chutí, bude vnuknutí
od slov rodu tažných, která by zapřáhla činy,
přistavila je k spánku hlavy a ztlumila Vivaldiho,
aby nepřeslechly mé ano -

jenže probírám-li se portfoliem vražd,
nacházím jen vánoční rybu,

a u té jestli mlčení při úkonu znamenalo souhlas,
pak otevřená tlama na vylomené hlavě
překřičela pláč malého v jesličkách.