DŮM ROKU 1979



Tak si ty běhouny střech zase sbal
a vypadni!, zařval.


Pak si přisunul mapu.
Ze dna hrnku vyškrábl lžičkou lógr,
procedil mezi zuby
a sladkou krvavou slinu pustil
přesně na roh Apolinářské a Na Slupi.


Tím okamžikem
v ulicích smog dal by se krájet.
A v lidech vylidněno, naočkováno,
přezbrojeno, jen jakýsi
nahý muž lepí se k nahé ženě
a zůstává v ní tak dlouho,
dokud se nůž v pochvě neotupí.


A to je všechen křik.
Je pět hodin třicet minut
a vysílá stanice Hvězda.
V dlouhých vlnách nepřestává
prošlehávat tělem sebevraha
i přesto, že byl mrtvý,
už jak dopadl na chodník. 










P62 | Na Slupi 8 (2013–2016) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!