Do světů za rohem tě ukládám, Mirabelle, v jejich navátý prach, i s postýlkou.
V našem městě je pokojný letní den a na bulváru dámy urozených jmen odhazují slunečníky. Je prý teď móda hořet pro básníky
a provázet je v okovech do osudových cel, cinkající klíče stírat ze zrcadel a s pochopením hledět na prázdnou vázu, když i suchý sprostý bodlák v mrazu
je zahalen a objat – A tak dámy uposlechnou rad a navždy překročí sehnutou šíji, tají ledy a zima jarem se svíjí,
louko fialek, promluv, jsi-li živa, kdo v tobě leží a komu se zpívá: Přiložím vůni, zachumlám tě do básní, hlavně mi, lásko, nezhasni –
Z pravé i levé strany přicházejí šťastné dámy, na bílý papír vykračují a nejsou samy: vedou se s pány na honosný bál, jdou po stopách muže, co nosí šál
a pero nenamáčí; slova kouzlí pouhým stínem, zvedají se klobouky a poháry s vínem a básník čaroval, až na kolenou klečel, tak nízko snesl se podvečer,
nad kolotoče smíchu, k prostoduchým hrám, a ty, ač v kruhu tanečníků, přec na světě sám, tím sis čím dál více jist. Vytrhneš tedy další list
II.
a postavíš z něj domy, muškáty do oken vysázíš, růže na záhony, jež usychaly v prastaré pohádce, zkusíš mramorové paláce
i pevné skály vedle sebe s tak hlubokou slují vprostřed, že zkratkou do nebe, však další verš pod prsty se drolí. K smrti je vyčerpáno dítě v roli
mocného básníka, jsi teď šašek a každý od tebe utíká, cupitají dámy a zvedají nos, drží jim ho páni, které o nic nepros,
a vstaň! Město se převléká, bulvár uliček se leká, na rozích zapíná šero šat, každý knoflík přišívá tisíckrát,
až tak ostře třpytí se hrany zlatým ohněm hořící vimany, k níž se bojíš zvednout oči – Nežli se ona přitočí,
vstávej! Město je připraveno v některé z pasáží vydat to jméno a vítr chce chytnout tě za boky a nad střechami mílovými kroky
přenést do náruče komusi – Nevnímej ty muzikanty, co kol tebe rámusí, vstaň a salvami písmen nič, stránkou po stránce ortel těch bubeníků, zvěst konce,
který netušíš, neboť jsi blíž, blíže orchideji v pralese, pavučině, jež chvěje se obrostlá trny všech dívčích těl, neskutečné Mirabelle.
III.
Snít pocit, že hladím tě po pleti, mít na prstu motýla, co neuletí, pít ze studánky tak, že přepálím se do džbánu, žít smích květinářky utopené do tulipánů,
jako když na zem spadne kámen z jiných sfér, jak na smutečním věnci pár pestrých pavích per, tak doutnající rým znovu vzplál tvým skvostem, Mirabelle, stala ses nejvzácnějším hostem,
jemuž prostřít mám, už nemusím uhýbat před úšklebky dam, krvavé rtěnky přetírat medem a doufat aspoň pohledem,
z blátivých kaluží destilovat nach, sonety kojit v nesklizených zahradách, dříve než skřivan ohlásí den, pověz, má milá, odkud ten žal, což blouzním sen?
IV.
Pohladila Mirabelle básníkovu dlaň, šeptla: Cítím pláň, na pláni světla rozsvěcejí a vidím vagóny na slepé koleji,
zaryčel povel k zastavení vlaku, z něho postava se belhá, zbita a ve fraku vypadá jak klaun či cirkusový principál… – Mluv, Mirabelle, a dál?
Odmrští jej na oltář a neustrne ani tvář, až meč provede v zlatém řezu trest za zločin, kde vina bez nálezu,
a zřím, jak z hrudi principála dlouhá temná jiskra sálá, kudy plazí se, tam sad hadích jabloní, než ji východ slunce odcloní,
než na miskách vah Bůh se promítne: na jedné průsvitné, na druhé pravé slané dívčí slzy. Setřeš je už brzy.
V.
Hraj, woe! Chce se mi spisovat, jsem krutopřísný princ, navalte hrad a nasypte mi do klína krabici hraček, všechny ty panenky s vizáží středoškolaček,
dámy, je mi líto, mám dost těch vašich fint, nalévám si cigára a připaluji absint vaším trapným selfie někde na Matějské pouti, žádná z vás mi ruku s tužkou už nezkroutí,
jste fejkové Rózy na levné matraci, zakalíte, usnete, některá se pozvrací, mezi vámi není ta pravá. Jen Mirabelle tohle dává,
jen ta jedna, kterou odnáší si do křesla, prostě tak nějak chápe se řemesla ten divný princ s nálepkou bohém, s prázdnou náručí odcházeje, do světů za rohem –
VI.
Do světů, v kterých dýdžejové už nehrají, na taneční parket, kde uklízečky zametají zbytky rozkopaných hraček, vraťte Jeho Výsost a namočte mu šosy do omáček
a připravte účet, strhněte z něj frak, vyzujte ho z bot a pak, dva, tři, ze stoje leh, hlavně, aby básník nic nepostřeh',
šest, vlevo otočka, ramena výš, obřízkejte rejdy! Spusťte mříž! A prapory dolů na půl klacku, ať polibek zhořkne mu na pyskatou facku –
VII.
Mezi sedmero kopci za panstvím, kde přesně, nepovím, někde tam modřínů hřívy v letu zvou celý les na operetu
o rose, jež padá chvílemi místo kapek v slabikách do re mi – to když dobré víly strunami svých harf přelaďují splín do milosrdnějších salv,
neboť v klišé boří se mu každá věta a jakoby prokleta vždy uhne před romantickými prstoklady. K městu natruc otočen zády
bloumá básník po okraji propasti, řetězy shůry pevné jsou, leč nezachrastí ani stéblem; a přesto ta rokle čímsi zarůstá, už nevnímáš gravitaci místa,
ani že nedopsáno, a přesto uzamknuto pečetí, a že najít adresáta v sobě potrvá ti staletí a další věky setřít sliny čpící jedem, namířené na hrdiny –
Mezi sedmero kopci za panstvím topí se v kaňce inkoustu mim, nehodíš-li lano tenké jako dívčí vlas, nepřekoná ten sráz.
VIII.
V našem městě je pokojná letní noc, kdosi mě srazil, nevolám o pomoc, všemi směry utíká ten manekýn, nabíhá před plátna multikin
a vyhozen posté tvrdí, že na klopě mu roste krása – však stačí rozsvítit a spatříte pouze nit,
po hrudi na koberec stéká, ten blázen k ní odevzdaně pokleká – Jestli to bolí? Nebo je to slast, být chvíli sebou a za okamžik takhle mást?
Nevím, kdo z nás psal a kdo dívku vzal a jako usadil do lázně konejšivých luceren. Úsvit už práská opratěmi kantilén
a letí stověžatou, halekaje na kozlíku: Houpy, zvony, hou, bijte v rytmu kosmických valčíků, svými kovanými srdci bijte do zla všech zel, dokud si tě neuložím, Mirabelle,
do světů za rohem, v jejich navátý prach, i s postýlkou.
epilog
Jen vytleskává doby, poeta. A kolem se courají nesví, vzteklí bubeníci.
On vytleskává doby, ale oni ten sluch nemají – proto mlátí do bubnů, dokud z něj nevytlučou všechny jeho podoby.
Jedna z nich se ještě stihne uklonit. Na pravou a levou stranu krojenou do zapálených svící.