Na židli Morana, megera bláznivá,
ještě jednou se rouhne
a skočí pod auto na jasně zelenou,

na židli i Vesna, rozpustilá služka,
jež mráz jak jablko zkrouhne
a slupky smete z kolenou,

dále stařenka na té židli,
a nad ní hlas muže, zřetelně a pomalu:
Matko, musíte něco jíst,

a nakonec, sedíš tam i ty.
Ruka pod sukní, slast utavená ze žalu,
tak, trojjediná, rodíš si své jaro.

Paprsek po paprsku,
květ po květu,
po listu list.