Domov můj



Hrají si děti,
kde stovky let staré voní lípy,
a voní tolik,
že u nosíků zalepují chřípí,


přesto mír není popsán zcela:


je tu zbytek
s neviditelným sluncem,
které z květů těch lip
starých stovky let vaří med,
aby, až jednou děti přijdou do řečí,
až šelma zuby vycení,
její kletbu užraly kazy.


A je tu zbytek
s neviditelnou mačetou,
která však ve stromech
s tak košatou pamětí vyšumí,
neboť pobraly českou početnici:


v kruhu chodí, za ručky se drží,
bohorovně kvetou
dávné oběti i dávní vrazi. 







Vytvořte si webové stránky zdarma!