Hrají si děti, kde stovky let staré voní lípy, a voní tolik, že u nosíků zalepují chřípí,
přesto mír není popsán zcela:
je tu zbytek s neviditelným sluncem, které z květů těch lip starých stovky let vaří med, aby, až jednou děti přijdou do řečí, až šelma zuby vycení, její kletbu užraly kazy.
A je tu zbytek s neviditelnou mačetou, která však ve stromech s tak košatou pamětí vyšumí, neboť pobraly českou početnici:
v kruhu chodí, za ručky se drží, bohorovně kvetou dávné oběti i dávní vrazi.
