To chtěl. Schoulený do jazzových lovišť v rohu hotelového pokoje, v klíně s oplechovaným sluncem čeká, až mu ho přenýtuje skupenství šerověcí.
Až nasliní a poteče zlato. Až hlava přestane být ježkem v kleci státu Georgie.
Schoulený do jazzových lovišť v rohu hotelového pokoje přejíždí palcem žaluzie a pije.
Leje dost, na smutek, že hrana té žaluzie vůbec není ostrá a že stejně ztupená je noc – asi jak tenkrát vyřezávala dětské oči Reye, místo nich vkládala jasnozřivost.
Radujte se, v zubech nesu Boha a živého pokládám před vaše nohy!, zpíval pak ten slepý génius.
To chtěl. Schoulený do jazzových lovišť v rohu hotelového pokoje, v rohu hotelové recepce, v rohu požárního schodiště.
A na ulici tma. Sytá, zválená, lepkavá, rozcapená v páře. Co, děvko, polykáš? Nebo na tváře?
A schytal takový nátisk, až z trumpet slzy pršely. To chtěl.
P131 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)