I.

Pořád přimrzá.

Kuna je už natolik drzá,

že přišla i pro kohouta,

zbyl poslední.

Pořád přimrzá,

leden lední na hulváta

a utahuje na krev:

Kolik sluncí, tolik bluncí!

Syp do hábitu lokaje,

marš pucovat, ať z vás jen srší -

Pořád přimrzá,

na vodních zrcadlech děti skotačí,

nic netaje.

II.

Děti, vypadněte.

Byť to tak nevypadá,

tahle melodramatická křeč

v celé své zrůdné kráse

jak klíště vyčkává

na adopci živým hostitelem,

z jehož ztuhlého promrzlého lýtka

bude se škrábat maso.

Najemno, špičkou nože,

tak jak to umí jen leden.

Protože až přijde čas,

proběhne tudy jeho muž.

Uštvaný, hladový.

A za ním druhý, a ještě jeden.