Doba ledová
I.
Pořád přimrzá.
Kuna je už natolik drzá,
že přišla i pro kohouta,
zbyl poslední.
Pořád přimrzá,
leden lední na hulváta
a utahuje na krev:
Kolik sluncí, tolik bluncí!
Syp do hábitu lokaje,
marš pucovat, ať z vás jen srší -
Pořád přimrzá,
na vodních zrcadlech děti skotačí,
nic netaje.
II.
Děti, vypadněte.
Byť to tak nevypadá,
tahle melodramatická křeč
v celé své zrůdné kráse
jak klíště vyčkává
na adopci živým hostitelem,
z jehož ztuhlého promrzlého lýtka
bude se škrábat maso.
Najemno, špičkou nože,
tak jak to umí jen leden.
Protože až přijde čas,
proběhne tudy jeho muž.
Uštvaný, hladový.
A za ním druhý, a ještě jeden.