DOBA LEDOVÁ



I.


Pořád přimrzá.
Kuna je už natolik drzá,
že přišla i pro kohouta, zbyl poslední.


Pořád přimrzá, leden lední na hulváta
a utahuje na krev:
Kolik sluncí, tolik bluncí!
Syp do hábitu lokaje,
marš pucovat, ať z vás jen srší!


Pořád přimrzá,
na vodních zrcadlech děti skotačí,
nic netaje.


II.


Děti, vypadněte!


Byť to tak nevypadá,
tahle melodramatická křeč
v celé své zrůdné kráse
jak klíště vyčkává
na adopci živým hostitelem,
z jehož ztuhlého promrzlého lýtka
bude se škrábat maso.


Najemno, špičkou nože,
tak jak to umí jen leden.


Protože až přijde čas,
proběhne tudy jeho muž.
Uštvaný, hladový.
A za ním druhý, a ještě jeden. 










P108 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!