Doba ledová 

I.

Pořád přimrzá.

Kuna je už natolik drzá,
že přišla i pro kohouta,
zbyl poslední.

Pořád přimrzá, 
leden lední na hulváta 
a utahuje na krev:
Kolik sluncí, tolik bluncí!
Syp do hábitu lokaje, 
marš pucovat, ať z vás jen srší -

Pořád přimrzá, 
na vodních zrcadlech děti skotačí,
nic netaje.


II.

Děti, vypadněte.

Byť to tak nevypadá, 
tahle melodramatická křeč
v celé své zrůdné kráse

jak klíště vyčkává 
na adopci živým hostitelem, 
z jehož ztuhlého promrzlého lýtka
bude se škrábat maso.

Najemno, špičkou nože,
tak jak to umí jen leden.

Protože až přijde čas, 
proběhne tudy jeho muž. 
Uštvaný, hladový.
A za ním druhý, a ještě jeden.