Pořád přimrzá. Kuna je už natolik drzá, že přišla i pro kohouta, zbyl poslední.
Pořád přimrzá, leden lední na hulváta a utahuje na krev: Kolik sluncí, tolik bluncí! Syp do hábitu lokaje, marš pucovat, ať z vás jen srší!
Pořád přimrzá, na vodních zrcadlech děti skotačí, nic netaje.
II.
Děti, vypadněte!
Byť to tak nevypadá, tahle melodramatická křeč v celé své zrůdné kráse jak klíště vyčkává na adopci živým hostitelem, z jehož ztuhlého promrzlého lýtka bude se škrábat maso.
Najemno, špičkou nože, tak jak to umí jen leden.
Protože až přijde čas, proběhne tudy jeho muž. Uštvaný, hladový. A za ním druhý, a ještě jeden.