Sejmu se jak dobytééék, ustelu si do kytééék, napřáhněte palicííí a zabíte tu vopicííí,
a když se netrefítééé, frťana mi koupítééé, klidně třeba velkej rum, já udělám zasejc bum
a lehnu si do kytééék, vožralej jak dobytééék, čekám, kdo mě zabijééé, jenže všichni chvátaj do prácééé –
II.
A pro změnu v čase, kdy všichni ulehali ke spánku, on tiše otevíral svou hlavu jako skříň s ložním prádlem, otevíral svou hlavu, aby si v ní čistě povlékl, vyrobit fajn pocit usínání a fajn pocit probouzení, protože mezitím vším je noc, co po kořisti dychtí,
jasně černá noc a jasně bílý papír, jedno a to samé šílenství dvouhlavé bestie, co mu plive do očí: No tak mě zkroť!
A on to zkouší, jednoduše, jak jen to jde, prostě něco dělat, co prořezat stromy v sadech a být první, koho vykoupí ranní slunce, co psát, ale úplně prostě, aby se věty střídaly jak kroky klidné chůze, a nic neškrtat a nic nevysvětlovat,
v čase, kdy lidi uléhají ke spánku, otevírá tiše svou hlavu, jako skříň s ložním prádlem otevírá svou hlavu, aby si čistě povlékl, ale tma se řítí a ty vole nic nepíšeš, vůbec nepíšeš, jak se dá zastavit,
jen těžce oddychuješ, tvář zabořenou v jejím klíně, oči dokořán a zamčený byt.
III.
A čím menší byt si pronajal, tím více cítil, že je tu s ním ještě někdo, že ve spáncích hlavy mu tepe cizí bdělost, kterou živí vlastní krví,
ten chlápek s manýrou exekutora budoucnosti sbíral pinzetou vteřinu po vteřině z obrazů, z křesla, z prostěradla i z vlasů a dělal to s takovou důkladností a obřadností, až se hodiny a budíky začaly hroutit do rachtající křeče mrtvých strojků
a všechna ta zběsile odvíjející se péra šustila jak ocasy ocelových hadů vyklízejících prostor madam Nesmrtelnosti, která nepotřebuje ani moji hudbu a která nepotřebuje ani moje plíce, a přesto čeká, že za ni budu dýchat –
Nemůžu spát, lásko, život se krátí, nemůžu sekat další dluhy, za všechno se platí,
za nedůstojnost, ve které prokalím noc, za fušerství, s jakým rozděluji sílu, abych vládl svým majetkům a pohybu a myšlenkám,
zaplatím za každou slavobránu, kterou si v životě vymaluji, a ona se pak složí jak domeček z karet, za každou ofisdíru, do které zapadnu, za každý sebestředný metr čtvereční, a zaplatím za každý gram roztěkanosti, který si šlehnu do žíly svého času,
nemůžu spát, lásko, mám co dělat, než se ten chlápek vrátí a přitáhne kasu.