Sedíme tu mlčky, pijem hořkej čaj,
je pozdní večer, ale ne máj,
hrdliččin nezve ku lásce hlas,
na našem úsměvu objevil se kaz

a já ti teď podám do ruky kleště,
budu křičet: Tahej, tahej víc, a ještě!,
bolavý srdce musí z těla ven,
pak se mi uleví, dám si tam dren.

Ty mi dáš pusu, já dopiju ten čaj
a navždy odsud vypadnu směrem na tramvaj,
až ta tramvaj přijede, musím si dát bacha,
kdyby ji řídil Karel Hynek Mácha,

řeknu mu od plic, že je všechno v háji,
že je pozdní večer, ale ne v máji,
že se mi na srdci udělal kaz,
tak muselo ven a udělám to zas.

Nezlob se, Karle, i pro mě je to těžký,
v osmnáctce nejedu, radši pudu pěšky,
pochop to, Karle, tyhle rány bolej,
už nechci znovu zažít, že spadne trolej.

---

Koukejte se, hele,
jakou mám tady v těle
obrovskou díru, i tak se dá žít,
zažil jsem miliardu
infarktů miokardu,
teď od příhod srdečních mám konečně klid.