Vztekáš se, Savoé, chápu. Ale já cítím, bytostně cítím chyby v mém cestopise, jdi a oprav je,
postavím na kafe a počkám, s čím se zjevíš, dal bych si fernet, ale chci být fit, jako pilot odříkám si chlast i drogy, protože, jak se znám, na trase Rozum–Cit frčel bych tak rychle, že tlaková vlna urazila by ruku všem mávajícím dětem, a mám tři.
Čtyři? To jsi mi zatajil, ty dobráku, ale nic ve zlém, nikdy ti nezapomenu, jak si před lety na schodech v metru nastavil nohu modrooké holce, vypadala, že mi padá do náruče, ale ve skutečnosti jen schválně neroztáhla křídla, letěla teď pro něco do večerky, a tak tu mohu nerušeně trpět samomluvou, u které, když žena mě přistihne, s úsměvem klepe si na čelo
a mávne rukou, neboť každý anděl chápe, že pud sebezáchovy pilotům velí mapovat v předstihu všemožné verze budoucnosti –
tak se, prosím, nevztekej a oprav ty chyby v mém cestopise, jdi, Savoé, padej, polepši se,
už teď jsem zvědavý, s čím se vrátíš, najdeš mě tu, jak jednou rukou míchám turka a druhou žongluji esoterickými míčky, vyseknu ti pukrle a zapištím: Vualá! Jasmín Artista Kofeinista!,
ale možná vymyslím něco, co bude ještě víc levné a blbé, mohl bych tě například vykolejit vážným soustředěným pohledem do kávové sedliny sklepané na Nobelovu cenu za literaturu,
podniknu hodně, abych byl jinde, abych co nejdéle a co nejpomaleji padal do nové reality cestovního itineráře, až ty listy hodíš na stůl, až zvážníš a bez řečí stát zůstaneš v kruzích mých.
Stručný zápis z výcviku pilota – fáze Slet parašutisty:
Klesat počíná z temena hlavy. Na úrovni zavřeného třetího oka mu vědomí načte Markétu, jak v předsíni zouvá se z bot. Její nákup neregistruje, snáší se do lázně bolesti zubu, jež tak konkrétní, hluboká, fyzická, až milosrdnou úlevou.
V krku hrot. Nerozpozná, jestli meče nebo dýky, nepamatuje, v kterém životě na sebe ho ukoval, je mu však jasné, kdo polykací reflex vyřadil:
Savoé, díky, fakt velké i malé ironické díky za tvou pěst na žaludku, která mi ho zvedá, za ten hmat, jenž co nevidět vymrští kyselinu hrůz, aby jednou dávkou rozleptala padáky, mé matrice krásy, všechny ty nádherné tváře vypiplaných múz, poslední naději, která nikdy neměla umírat –
II.
– Tak ses politoval a teď se seber a čti. Přečti, co je v těch papírech. Nahlas.
– Jestli hledáš kapesníky, Markéto, máš je za zády, na stole.
– To tam není.
– Promiň. Je tam – Žádost se zamítá.
III.
Do nekonečné salvy splašených úderů, mezi má vzdouvající se žebra Savoé s grifem chirurga zabodl dráty, na okno do ulice postavil reprobednu a začal se ládovat jogurty, které byly dětem zítra k snídani.
Až dojím ten s příchutí máty, začnu odpočítávat, řekl. A budu velkorysý. Sám udej číslo.
- - -
Lžeš! Myslel sis pět! A ne devět!, vříská, celý rudý zlostí, a znovu své srdce na mé ladí. S atomovou přesností.
- - -
Savoé?, zašeptal jsem do ticha ložnice: Je pravda, že některé bomby umí po explozi kráter v tvaru lotosového květu?
P130 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)