Jsem, co mělo stropy.
Dvě protilehlé zdi, nyní jen dvě,
neboť do boků bodají světelná kopí,

například matce pomáhám na židli,
pokaždé se o mě opře zlatá, kulatá,
malá, sotva se dotýká podlahy,
a tak to má, že kdybych pohasl, udělá mi hvězdu.

Celý život obětovala pro druhé,
její vesmír je ryzí, zpodobněn suknici,
pod níž chycený čas jak krysa točí se v kole,
a až hryzne, metafora zmizí.

Spolu s ní i maminčiny stopy.
Jsem dvě protilehlé zdi, jen dvě,
neboť do boků stále bodají světelná kopí,

další ženou budiž žena,
na kterou bych se nerad zbortil,
má husté dlouhé vlasy, jež bývá lehčí zbavit vší,
než prachu nemužné sebelítosti,

ono je možné uspořádat se v sutinách tak,
aby hosté nabyli dojmu útulného pokoje,
však zatím ho zapírám a zprůhledňuji,
zatím vás chci zde:

Dvě jasné protilehlé zdi,
kdy do boků bodají světelná kopí,
která mě nutí složit se naznak v pozici novorozence
a z povolených pěstí vypouštět veškerá svá slunce,
omlácená o limity střední Evropy.