Žvýkáním listů břečťanu od východní zdi stvrzuji zmar svého členství v rodu Namrholených.
Jsem rád, že jsem vás popudil, teď ještě vytočit: z loveckého zámečku schodiště, ze skleněného oka suchého vína sud. A to víno vniveč, komu škoda nedá spát, ti jistě budou mě pronásledovat, ale aťsi.
Dívejte: teď se zpije vzduch. A teď otevřu dveře – lehký sem, těžký ven, ale neklopte zrak, pozorujte zvláště, jak rokoko-červánky zpod větrného pláště, jak z jejich nahoty káňatům ochabují křídla, jen běžte, kam ona božská nestoudnost je kydla, utíkejte je posbírat po lesích a rabujte!
Těším se na váš návrat. Bude kolem páté ranní, až se v šum letního deště vkrade dravost bytostí světla s choutkami vrážet blesky do vyhřátých komtes.
Scénu slunce vycházejícího s výkřiky nahrává rozčepýřený páv. Služka by stahovala, ale seká se jí sukně. Je už zase na vyprání.