Carpe diem



Jsou domy, kde scházím schody,
kde viditelně stárnu.
Tělo i mysl.


Vrhám se do sešlapaných schodišť
jako by křísit statisíce šlépějí
mělo smysl,


občas potkám dítě.
Pozdraví, spěchá, je plné dojmů
a nemá ani pořádně zavázané boty.
Jeho spoluúčast končí
zabouchnutím dveří, stvrzujícím
závratnou dimenzi chodeb.
A mé samoty.


K té ještě tolik,
že konstrukční prvky lidské duše
neobsahují zábradlí, a pokud ano,
jen jeho parodii, jakýsi stín.


Pro dnešek stačí.
Doufám, že těmto mým
sebestředně útrpným tahům
dá mat postavení
sachr – špička – harlekýn,
jako si dámy ve věku ulehčují,
když tráví čas,
z jehož tíhy by jeden, víte, co asi.


A teď už vážně pardon,
venku je krásně
a my za sladkým valíme do ulic,
já krkem za nebožtíků a tisíc –
          bože vrátných,
          kdo nás tu zamkl,
          jaký bezcitný pacholek
          dělá zátarasy? 







Vytvořte si webové stránky zdarma!