Krapet se zdráhám vyprávět o art-ah-haram, o místě v bytě, na němž, když zakleknu, každý oceán začíná být tichý,
o vodách tak mírových, že vyplavují pomýlené mnichy, jimž nepřestává modlit se brada, vlny je vyvrhají jak zadřenou třísku a jejich víra tradá, ponížena bude tu do zrnka písku, neboť božským půdorysem zde celá pláž, až ta plá.
Dále k mnichům: odpadem z vany drápou se mi sem, někdo s prosíkem, jiný rváč, zatímco naloženo mám na levém koleni, a co když ho doměřím proti křesadlu slunce, co když jím pohnu a vyrobím zapalovač a mysl má v přískocích krytí mraků spolyká?
K těm mnichům ještě: za dveřmi koupelny čekají, já váhám, jsem mimo výseč art-ah-haram, ale jak nebýt hostitelem jejich vznešenosti a jak nebýt hostitelem jejich špíny,
zdravím, si klekněte, pak škrtněte a zhrouceni hořte,
něco podobného teď udělám já s cigaretou u okna z roku sedmdesát pět s výhledem na dětské hřiště, tam dítě, chlapec sedm let, vzhůru nohama láme se v zeměkouli, a až spadne, až rozbije si svět a nahmatá bouli, uteče s ní kam?
Vím to, leč poněkud se zdráhám, pyšnit se art-ah-haram, místem v bytě, na němž, když zakleknu, oceány utápí se v tichu,
ještě k vám, mnichům: slzí mi oči – mohli byste ochutnat, zda poznáváte sůl?
P 128 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)