Přiražený stolem
přistihuji se k ránu,
ustrnulý v pozici, z níž se jen tak nevymanu,
až světlo legitimuje Apolinářskou -

ulici takový den schází,
kdy mě z okolí nic zlého nenapadá,
kdy pohledem protékají nájemní vrazi
zkamenět do mýtických soch a fontán

v botanických zahradách,
kde zatím než rejdy žebroty.

Přiražený stolem
přistihuji se k ránu
a tiše si mumlám, jak ho převrátit
či aspoň zředit tu protisílu,

jako fetiš mám ubrus rozpáraný
na škrtidla džinů, mám strach
a celé mi to smrdí pocitem zapálené sirky
blížící se k unikajícímu plynu,

nebylo by přeci jen lepší ve vteřině usnout?
A zapne mi, prosím, někdo autopiloty?

Záclona, krovy, hodiny,
děti, zvonky, zdviž,

celý dům ztichl.