Přiražený stolem přistihuji se k ránu, ustrnulý v pozici, z níž se jen tak nevymanu, až světlo legitimuje Apolinářskou.
Ulici takový den schází, kdy mě z okolí nic zlého nenapadá, kdy pohledem protečou nájemní vrazi zkamenět do mýtických soch a fontán v botanických zahradách, kde zatím než rejdy žebroty.
Přiražený stolem přistihuji se k ránu a tiše si mumlám, jak ho převrátit či aspoň zředit tu protisílu, fetišem je mi ubrus rozpáraný na škrtidla džinů, mám strach a celé mi to smrdí pocitem zapálené sirky blížící se k unikajícímu plynu –
Nebylo by přeci jen lepší ve vteřině usnout? A zapne mi, prosím, někdo autopiloty?
Záclona, krovy, hodiny, děti, zvonky, zdviž, celý dům ztichl.