Říznout listem ostřice, zakrojit něco měsíce a šup sem tuplák mlhy!, poručil bych si kdysi.
Dnes v krčmě U svalených větrů nikdo, toliko přimáznutá čekanka jara nad ležákem spařeného času, z něhož trčí pára jak úd ve ztopoření, dumajíc, čí rozkoš vyplení nicka vteřin taková, nicka minut maková –
A je pořád stejně hodin. Práchniví špulky s přísnými nitěmi na křídla motýlů a další hovádka boží, a líznu-li vzduch, vybito. Nula elektrizující touhy, která by kopala dívky, vyrazila jim mrkací oči panny.
Tolik asi ke společnému loži, další zprávy, až jak se situace vytříbí. Protože, ač květen, zatím není. Vládne bezčasí, jakési paralyzující všežravé perpetuum mobile chyby,
a já přísahám, že zavřu zobák všem špačkům, kteří tu za slib nesmrtelnosti začnou vyzvánět, kdy rodí první třešně.