AČ KVĚTEN, NENÍ



Říznout listem ostřice,
zakrojit něco měsíce
a šup sem tuplák mlhy!,
poručil bych si kdysi.


Dnes v krčmě U svalených větrů nikdo,
toliko přimáznutá čekanka jara
nad ležákem spařeného času,
z něhož trčí pára jak úd ve ztopoření,
dumajíc, čí rozkoš vyplení
nicka vteřin taková,
nicka minut maková –


A je pořád stejně hodin.
Práchniví špulky s přísnými nitěmi
na křídla motýlů a další hovádka boží,
a líznu-li vzduch, vybito.
Nula elektrizující touhy,
která by kopala dívky,
vyrazila jim mrkací oči panny.


Tolik asi ke společnému loži,
další zprávy, až jak se situace vytříbí.
Protože, ač květen, zatím není.
Vládne bezčasí,
jakési paralyzující všežravé
perpetuum mobile chyby,


a já přísahám,
že zavřu zobák všem špačkům,
kteří tu za slib nesmrtelnosti
začnou vyzvánět,
kdy rodí první třešně.










P279 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!