Rozvášněné. Přesednou a znovu – rozvášněné. Pak cvičky do myčky, lák, strop, mák, strop, prostě co kuchyň snese.
A kuchyň vydrží hodně. Jen archaický litinový mlýnek mele cosi o tom, že všechno má své mese, ale je tak těžký, že by propadl každou sociální bublinou.
Znám tu nepatřičnost stáří, kdy slábne klaun a sílí kašpárek, a jak jsem řekl – kuchyň vydrží hodně. Zato já si v ní nehodlám hřát ani párek, neustojím Rozvášněné. Přesednou a znovu – rozvášněné.
II.
Prosím, toto ne. Ta kuchyň byla odjakživa jen moje. Též těžké závěsy, jež zvládaly požrat jitra v přílivu, jitra instantní, nevycválaná na hřbetech beránků, jitra narychlo spíchnutá ve vzorníku Pantone,
a dnes? Stojím tu nahý od pasu dolů, umělé světlo omývá mě v rozkroku, tak rozvášněné jsou. Přesednou a znovu – rozvášněné.
Cvičí s mužem, aby je potvrdil, chtějí vybetonovat erekcí ze všech jeho pětapadesáti roků a vědí přesně, ve které zásuvce sejmout ostří nože, jak v tříslech mu přitlačit –
III.
Ach, bože, takže abychom se dobrali nějakého konce: klidně si řežte i ucha hrnců, třeba se tu vztekněte a vyčůrejte do odpadkového koše, ale v mé kuchyni se žádné základy nové Prahy stavět nebudou.
